Albánie už pár roků nenechává nadšence do cestování klidné. Obzvlášť v uplynulé sezóně jsi o Albánii mohl číst jako o “středomořských Maledivách” nebo “novém Chorvatsku” či “Itálii balkánu”. Země zatím netknutá masovým turismem, čisté a prázdné pláže s levným ubytováním nebo hory a údolí s panenskou přírodou? To musí být ráj na zemi! Je Albánie vážně takový skvost, jak tvrdí nespočet cestovatelských článků? Nebudeme tě napínat – je. Alespoň prozatím…
Do Albánie jsem vyrazil se dvěma přáteli – Jirkou a Viktorem. Podniknout tuhle výpravu jsme se rozhodli při jiném dobrodružství – dobývání rumunského pohoří Fagaraš (o tom zase jindy). Tam jsme uprostřed pustých hor potkali partu chlapíků z Chebu, kteří toho měli nacestováno o dost více než my. O Albánii mluvili mezi všemi ostatními navštívenými zeměmi zdaleka nejlépe. Neopomněli však zdůraznit, že v zemi se v posledních letech turismus docela rozmáhá, a pokud ji chceme zažít co nejryzejší, měli bychom pohnout. Takže? Rozhodnuto. Příští rok jedeme do Albánie (díky chlapi)! 👍🏻
Jak letět do Albánie výhodně?
Pár balkánských expedic už máme s přáteli za sebou a plánování itineráře bereme vždy zeširoka – za krátkou dobu (10 dní) stihnout poznat co nejvíce tváří navštěvované země. Nejinak tomu bylo i při plánování cesty do Albánie. A že bylo z čeho vybírat! V Albánii si na své přijdou milovníci horské turistiky, historie ale i plážoví povaleči. Pro náš výlet jsme vybrali jih Albánie, který splňuje všechny naše nároky na komplexní trip – plno historických památek, hory co by kamenem dohodil, kousek od pobřeží a krásných pláží… Rešerše letenek navíc ukázala, že vyjde výhodněji letět na řecký ostrov Korfu a odtamtud se dostat do Albánie lodí, ve srovnání s drahým letem do Tirany. Ale pozor, nízkonákladovky nově začaly lítat už i do Tirany. Jestli pro svůj trip preferuješ spíš sever, určitě stojí za to zvážit i tuhle variantu!
Albánie v kostce
Hory tvoří asi 80 % z celého povrchu Albánie. Mezi horskými štíty se pak táhnou malebná údolí s řečišti, ve kterých se nachází lidská obydlí, města, spíše vesničky. V zemi se nachází několik národních parků, které zčásti tvoří právě hory, ale i pralesy, většinou skrývající azurově modrá jezera nebo vodopády.
Území Albánie bylo většinu času součástí velkých civilizací, počínaje starověkým Řeckem a Římskou říší, Byzantskou říší, Turky, Benátčany až po Mussoliniho Itálii. Byť už je Albánie svobodnou zemí (zbavila se jako poslední v Evropě i okovů kumunismu), všichni tito dočasní vládci po sobě zanechali stopy, z nichž ty nejvíce hmatatelné najdeš v podobě rozmanité architektury starých budov nebo i častého výskytu ruin antických měst nebo malých bunkrů.
Další velké dědictví, pro mnohé návštěvníky to nejaktuálnější, jsou pláže a azurově modré moře, které se táhne podél celého pobřeží země. V době naší návštěvy (začátek září) byly pláže téměř prázdné, navzdory stále přetrvávajícím příjemným teplotám.
Země je skvělou volbou i pro lowcostové cestování, protože na většinu zajímavých míst nebo přírodních rezervací je vstup zdarma. Kempovat člověk může prakticky kdekoliv, pokud máš karavan, dá se zastavit u pláže nebo v nějakém přilehlém kempu. Ceny ubytování jsou velmi příznivé, obzvlášť pokud ti stačí teplá postel a čistá koupelna. Na jednom našem treku v horách nám místní obyvatel nabídl i ubytování ve svém domě. Celkově bych řekl, že Albáncům nelze upřít pohostinnost a přátelské chování vůči turistům. Jídlo cenově vychází lépe než u nás (porce jsou ale poměrně malé).
Přistání v malebném Korfu a první den v turistickém Sarandë
Kolem poledne přilétáme do Kerkyry, hlavního města řeckého ostrova Korfu. Ještě před přistáním se z okénka letadla kocháme krásou a rozmanitostí ostrova. Mimo dominantní město je ostrov protkaný malými vesničkami, které spojují spletité cesty vedoucí přes nekonečné olivové háje a lesíky. Letadlo dosedá, hodinku čekáme na krosny a pak už sedáme na bus, který nás veze do přístavu. Naštěstí není problém se na malém letišti snadno zorientovat, autobusy čekají přímo před vchodem a jsou celkem dobře označené.
Po příchodu k pohraničnímu bodu a nástupu na loď vidíme sáhodlouhou frontu lidí čekajících na trajekt do Albánie. Intuitivně si stoupáme do fronty, děj se vůle boží. Zde přichází naše první mýlka a následné rozčarování. Po půl hodině čekání se konečně dostáváme k paní s uniformou, která nám naneštěstí sděluje, že ke vstupu na trajekt musíme mít vstupenky (asi si říkáš, že to nás mohlo napadnout hned 🧐). Máme ale štěstí, hned vedle za pultem sedí slečna, která nám jízdenky za drobný příplatek zajistila a loď ještě stíháme. Hip, hip, hurá, nabíháme na palubu, zvedejte kotvy, naše dobrodružství může začít!
Při plavbě podél severního pobřeží ostrova se nám otevírá výhled na protiléhlé pobřeží Albánie a město Sarandë. Někdejší ospalé přístavní městečko se během posledních dvou dekád proměnilo v turistické letovisko s jedním hotelem vedle druhého. Dokonce bych hádal, že kdybych na minutu zavřel oči, někde vzadu by se objevil další nový hotel. Nečekej ale žádné hogo fogo hotelové resorty obložené mahagonovým dřevem s piniovými parčíky. Tady se jede na výkon, takže hezky všechno zalít budovatelským železobetonem a nevynechat žádné volné místo! Ach, Balkáne, chyběl jsi mi!
Město zevnitř nevypadá o moc lépe a kromě pěkných a poloprázdných pláží nemá naší cestovatelské duši moc co nabídnout. I proto se rozhodneme pro přenocování dál od centra a vybíráme slušné ubytování (cca 600 Kč / pokoj pro tři) v kopci, kousek pod zříceninou hradu Kalaja e Lëkurësit. Máme v plánu výšlap na zříceninu, abychom se mohli kochat výhledem na město, ale jakmile otevíráme balkonové dveře, máme Sarandë jako na dlani a nikam chodit nemusíme. A po setmění? Osvícené Sarandë v kombinaci s trochou výtečného albánského červeného vínka nás nutí názor na město přece jen trochu přehodnotit. 😊
Zapomenuté město Butrint a cesta do hor přes pobřežní magistrálu
Začni den kávou!
První ráno v Albánii nemůže začít jinak než poctivou kávou. Pro tenhle účel vybíráme jeden z místních podniků a dopřáváme si omeletu, croissant a poctivé espresso. U toho posledního chvíli zůstanu – dobrá káva je totiž velká místní tradice. Kamkoliv v Albánii zajdeš, od kaváren, benzínek, sámošek až po všudypřítomné automyčky – pohostí tě vynikající kávou z pravého italského kávovaru. A co víc – za pár LEK (místní měna)!
Jak je to v Albánii s půjčením auta?
Podle recenzí na google nacházíme nejlepší půjčovnu aut ve městě a vybíráme našeho věrného čtyřkolého společníka. Půjčení probíhá velmi hladce, není ani potřeba složit zálohu, a za 300 EUR je Subaru Trezia naše. Podle značky by člověk hádal nějaký 4×4, ideální do hor. Avšak nenech se zmást, za takové peníze jsme si sáhli na klasický městský prskolet (na rovině hbitý jak včela, do kopce spíš jak hovnivál). Pokud bychom byli více znalí terénu a hlavně převýšení, které bude auto muset zdolat, asi bychom si připlatili za něco silnějšího.
Butrint – ruiny s dechberoucí historií i trochou záhad
Asi 30 minut autem, nedaleko městečka Ksamil, se nachází ruiny starobylého města a pevnosti Butrint. Na místo přijíždíme krátce před polednem a protože všechna přilehlá parkoviště jsou plně obsazená, musíme se vrátit kousek zpátky a auto nechat asi 15 minut chůze daleko od vstupu (cesta je ohraničená svodidly a proto nelze auto nechat jen tak kdekoliv). To byl možná jediný kaz na kráse, ale hned poté jsme si mohli naplno vychutnat místo, které na nás přímo srší historii.
Na poměrně malém poloostrově již v dobách antického Řecka (cca 7. století př. n. l) vzniklo díky výhodné strategické pozici poměrně velké město (svého času osídlené asi 2,500 obyvateli). Od té doby se zde vystřídalo hned několik civilizací, z nichž každá zde po sobě zanechala odkaz v podobě architektonických skvostů, mincí, soch nebo různého nádobí, nalezeného při archeologických vykopávkách. Na jednom místě tedy člověk může vidět pozůstatky obrovského amfiteátru, agory (tržiště), lázní, chrámů zasvěcených starému božstvu, baziliky (zasvěcené zase tomu novému) a tak dále. Římský císař Augustus nechal dokonce na přelomu letopočtu k městu přivést obří akvadukt, který obyvatele zásoboval čerstvou vodou ze vzdálených hor. Ten už sice k vidění není, ale je krásně ilustrovaný na informačních cedulích, které podrobně vysvětlují komplexní historii a někdejší funkci každé z budov.
Jednou z mnoha zajímavostí jsou záhadné rytiny, které člověk může najít téměř na každém stavebním kameni. Po vystoupání do nedalekého muzea na vrcholu kopce se dočítáme, že tyto “rytiny” jsou ve starořečtině napsaná jména lidí osvobozených z otroctví jejich pány.
Návštěva Butrintu se dá svižným krokem stihnout i za jednu hodinu. Nadšenec do historie nebo archeologie by tady mohl strávit v pohodě celý den. My stihli hlavní místa projít během dvou hodin včetně návštěvy zdejšího muzea, umístěného do prostorů bývalé benátské tvrze.
Cesta do Logarského průsmyku
Protože od jižní hranice s Řeckem to máme co by kamenem dohodil, obracíme auto o sto osmdesát stupňů směr Llogara Pass, odkud zítra začneme výstup do hor. Většina trasy vede podél pobřeží a lemují ji přenádherné scenérie – nalevo nekonečné moře s prázdnými plážemi a přímořskými vesničkami, napravo se tyčí obrovské horské štíty. Asi v půli cesty zastavujeme u dochované pevnosti Porto Palermo, která je na pár kroků od hlavní silnice, stejně jako malá pláž. Z pevnosti je sice pěkný výhled, ale nic jiného kromě prázdných místností v ní nenajdeš. Také nezapomínáme otestovat teplotu mořské vody a trochu se osvěžit na cestu. Konečně také míjíme malebně vesničky s tradičními obydlími, které dohromady s pomalu zapadajícím sluncem hrají perfektní romantickou symfonii!
V samotném závěru najíždíme na úpatí Llogarského průsmyku, od kterého nás do ubytování dělí 10 km a 1 000 m převýšení. Při strmém stoupání dáváme poprvé pořádně zabrat našemu prskoletu a jsme rádi, že se na jedničku sotva vydrápeme nahoru. Prvně také poznáváme albánskou lásku k mercedesům a předjíždění v zatáčkách, což je něco na nervy našeho dvorního řidiče Jirky. Konečně přijíždíme do campu s ubytováním v chatkách za příjemných 2.500 LEK (asi 600 Kč) na noc a padá nám hlava, ani o tom nevíme.
Celodenní výstup na Maja e Çikës
Cesta se dá podle převýšení rozdělit na tři etapy: 1. nástupní bod – úpatí vrcholu Maja Qores (3,3 km), 2. hřebenovka mezi vrcholy (2,7 km), 3. výstup k vrcholu Maja e Cikes (1 km)
Ráno parkujeme auto na parkovišti u hotelů postavených pár metrů od začátku treku (parkování bylo zcela zdarma). Máme v plánu se do soumraku vrátit, takže krosny necháváme v autě a bereme si jen menší batohy s pár věcmi. Rozhodně doporučuji nepodcenit zásobu pitné vody (narozdíl od nás), protože na cestě nenajdeš žádné prameny.
V první etapě nás čeká poměrně strmé stoupání (850m/3km, z celkových 1 156m/ 7km) pod horské sedlo rozléhající se pod vrcholem Maja Qores. Náročný výstup ale zpříjemňuje vůně borovicového lesa a svěží mořský vánek od nedalekého pobřeží. S nastoupanými metry les pomalu řídne a nám se odkrývají překrásná panoramata – před námi majestátní horské štíty, za námi nekonečný horizont Jónského moře.
Po vystoupání první etapy se nám konečně začíná otevírat výhled na vnitrozemí. A že je to výhled malebný – v údolích mezi horskými štíty se rozléhají řečiště a malé vesničky rozeseté kam jen oko dohlédne. Na hřebenovce se kocháme do sytosti a máme možnost trochu oddychnout a načerpat síly na závěrečný výstup. Zároveň se naše už takhle tenké zásoby vody dostaly do kritického bodu a nám nezbývá než se hydratovat a doplňovat cukry z keříků ostružin rostoucích podél cesty.
Závěrečný výšlap není bůhvíjak náročný (pokud si vezmeš dost vody a cukrů) a po finálovém naříkání a několika hrdinských krocích jsme konečně nahoře! Za odměnu máme ty nejlepší výhledy a nedocenitelné ticho doplněné jen horským vzduchem. Nutno podotknout, že za celou cestu jsme potkali 3 malé skupinky lidí, ale jinak ani živáčka. Vrchol jsme si tak mohli užít jen a jen pro sebe.
Cesta zpět
Na zpáteční cestě svítí příjemné podvečerní slunce a nám dochází, že jestli nechceme nasazovat čelovky, musíme přidat do kroku. Co ti budu povídat, cesta dolů není o moc lehčí, než ta nahoru. Dostávají zabrat zase úplně jiné partie a co víc, pořád chybí ta voda! Každopádně nejsme z cukru a po asi hodině a půl sestupu konečně vidíme naše auto (plné lahví s vodou!). 💧
Trochu nás opařilo, když jsme zjistili, že jedno okénko od auta plného našich věcí jsme nechali otevřené dokořán. K našemu úžasu nám z auta naštěstí nic nezmizelo, navzdory tomu, že stálo na rušném parkovišti. Uf!
Po zvlažení hrdel sedáme do auta a sjíždíme z Logarského průsmyku do nejbližšího městečka Orikum, kde najdeme ubytování u jednoho staršího pána z Itálie. Můj někdejší 90-day streak v Duolingu konečně přichází vhod (tre asciugamani, per favore!), protože pan domácí jiný jazyk neovládá. Po rychlé sprše utíkáme na večeři do jedné sympatické hospůdky, kde nás čeká výborné čepované pivo značky Tirana a místní specialita – jehněčí žebírka na grilu.
Berat – perla mezi Balkánskými městy
Beratu se přezdívá Město tisíce oken díky atypickému kaskádovitému složení domů ve strmém svahu, postavených v tradičním tureckém stylu. Město je zapsané na mezinárodním seznamu památek UNESCO a je významné také díky místní kuchyni. Nad městem se navíc tyčí obří pevnost s antickými kořeny.
Samotné město je dost rozlehlé, ale historické centrum projdeš za chvíli. To však neznamená, že by v něm nebylo co k vidění! Hned po příjezdu tě uchvátí majestátná ortodoxní katedrála sv. Demetria a naproti hlavní beratská mešita. Staré město je citlivě a moc hezky zrekonstruované, všechny památky a důležitá místa chytře spojuje široký pěší bulvár s parkem, na kterém to díky barům a restauracím večer žije.
Albánské stolování a kde se v Beratu ubytovat
Po zběžné obhlídce města sedáme do vyhlášené restaurace, kde objednáváme místní speciality – pečené jehněčí s jogurtem, plněný lilek a grilovaný kravský sýr. Příprava jídla kuchařům celkem trvá, takže máme alespoň čas si přečíst něco o historii města. Prostírání stolů v albánských restauracích probíhá tak, že tě obsluha poprosí o uklizení všech věcí ze stolu, načež vytáhne velký papírový ubrus, který ke stolu připne plastovými klipsnami. Holt uklízení po nestydatých hostech je opruz. Jídla, která jsme dostali, byla výborná, ale jak jsme si všimli v předchozích podnicích, porce nejsou moc velké. Ceny za jídlo se na první pohled zdají nízké, ale aby se ale člověk najedl stejně jako v Česku, musí si trochu připlatit.
Po obědě se vydáváme přes historický most Gorica do protější části starého města. Ta není tak rozlehlá, ale zato se v ní ukrývá několik prázdných křivolakých uliček, ze kterých je krásně vidět na celé staré město a pevnost.
Přestože v Beratu se nachází množství luxusních hotelů (v čele s hotelem Colombo, který jsme si nejdřív spletli s Bílým domem 😀), najdeš tam i pěkné a cenově příznivé ubytování hned v srdci starého města! My jsme měli parádní ubytování v té nejstarší části zástavby, s terasou s perfektním výhledem na celé město (tři postele, bez snídaně, 2 700 LEK). Přivítá tě sympatický majitel s pozvánkou do svého nově otevřeného baru hned nad ubytkem!
Mohutná pevnost na vrcholu kopce nabízí i nejlepší výhledy
Ideální čas na výšlap do místní pevnosti je pozdní odpoledne nebo podvečer, kdy slunce tolik nepálí a pomalu začíná zapadat za hory na obzoru. Výstup se dá podniknout drsnější a strmější cestou z jížního úpatí kopce od kostela sv. Michala, nebo mírnější dlážděnou cestou na východní straně. My volíme tu první variantu a dáváme svým nohám zase trochu zabrat strmým výstupem. To se ale vyplácí, protože se nám s každým krokem otevírá opravdu překrásný pohled na město a široké údolí zalité oranžovým světlem zapadajícího slunce. Samotná pevnost se skládá z hradeb, které obepínají rozlehlý kopec, a ty se po nich můžeš projít a kochat se. Okolo je také pár “oficiálních” panorama pointů plných turistů, ale ty, jako zkušený cestovatel, víš, že mnohem lepší kochací místa najdeš hned vedle a bez lidí – stačí vyšplhat na nějakou z hradeb a celé údolí ti leží u nohou! V pevnostním komplexu se nachází i muzeum etnografie a ikonografie nebo restaurace.
Po setmění, ještě znavení z včerejšího výšlapu, nakupujeme místní červené víno, nějaké sýry a salámy a prostíráme stůl na balkóně našeho ubytování. Pozorujeme jak se město pomalu noří do tmy, začínají ožívat noční podniky, a hlavní bulvár se začíná plnit lidmi. Město nám přes den učarovalo tím, že bylo skoro prázdné a ne tak turisticky exponované, jak jsme čekali. Překvapilo nás proto o to víc, jak večer ožilo. Noční život ale naše unavená těla a spokojené duše tolik netáhl, a tak po vypitém vínu uleháme na kutě.
Cestou necestou přes divoké vnitrozemí a průmyslové zóny
Po ranní procházce pro pečivo z místní pekárny a vydatné snídani na balkóně nad starým městem Beratu nastává čas sednout do auta a popojet zas o něco dále. Naší další zastávkou je Gjirokaster – pevnostní město s prastarou historií obklopené malebnou přírodou v čele s NP Zagoria.
Krkolomná cesta po albánských „silnicích“
Z Beratu do Gjirokasteru vede fungl nová silnice, ale protože jsme si zapomněli přepnout mapy z turistických na silniční (🙃), jedeme přes zapadlé vesničky. Po spletici serpentin a silnic různorodé konzistence dojíždíme k bodu, kde nám mapa ukazuje kratičký úsek, který nás má napojit na státovku. Ve skutečnosti šlo o polňačku, se kterou by měl co dělat i sovětský tank… Po krátkém přemlouvání se řidič Jirka nechává uchlácholit a z doposud pevné silnice sjíždí na tenhle tankodrom. Po pár hlubších výmolech vysíláme jednoho člena posádky ven, aby stylem dispečera letového provozu navigoval a my se netrefili podvozkem auta do prohlubní, ve kterých by se klidně mohla ukrýt celá četa albánských vojáků. Projet tento asi kilometrový úsek nás stálo hodinu času, jednu propocenou košili a asi půl krabičky cigaret. Nejepičtější momenty byly, když jsme potkávali Albánce ve svých Mercedech E-Klasse, kteří si s výmoly rozhodně nedělali takové vrásky a ještě měli čas nám vřele zamávat.
Ballsh – ropné věže a albánský industrialismus
Jakmile se konečně napojujeme na státovku a Jirka úspěšně zařazuje dvojku, projíždímě industriálním městem Ballsh. V údolí kousek pod městem se rozléhá areál rafinerie, který se nám při pohledu z dálky zdá zpustlý. K našemu nemilému překvapení je areál uzavřený a podle chlapců v uniformách stále střežený. Nu což, alespoň z dálky si prohlížíme spleť zarezlého potrubí a komínů a se sny o albánském urbexu se vracíme na původní trasu. Město, stejně jako rafinerie, působí dost opuštěně a společně s řadou stojících ropných věží a opuštěných benzinek, které oblast obkloují, slouží už jen jako vzpomínky na zlatou éru albánského industrialismu.
Komu neučarují podobné perly budovatelské éry, na toho rozhodně dýchnou místní výhledy. Celé vnitrozemí se totiž skládá z mírných pahorků porostlých malými lesíky a olivovými sady. Netřebá dodávat, že široký obzor lemují majestátná pohoří a po cestě lze natrefit na menší zajímavá místa, jako je třeba další pevnostní město Tepelnë.
Gjirokaster – staré město plné turistů a (další) pevnost s výhledem
Je pozdní odpoledne a my konečně přijíždíme do Gjirokasteru. Město nás hned zkraje celkem zaskočilo – nejen, že nemáme kde zaparkovat, ale po vstupu do historického centra se ztrácíme v nemilosrdném davu turistů. V přelidněném centru se tedy moc nezdržujeme a míříme rovnou k pevnosti, kde na nás čeká druhé překvapení – půlhodinová fronta před vstupem. Unavení a odevzdaní frontu vystojíme a dostáváme se dovnitř. V pevnosti se nachází rozsáhlá expozice kanónů z různých období a také exponát americké stíhačky T-55 Lockheed, která byl nucená v roce 1957 přistát nedaleko Tirany a byla přemístěna do Gjirokasteru jako úlovek ze studené války a důkaz americké špionáže nad albánským územím. Pevnost je opět komplex hradeb a kromě hodinové věže a zmíněných exponátů v ní není moc co k vidění. V centru pevnosti se nachází nově zbudovaný amfiteátr, kde se pořádají koncerty a kulturní akce. Co však za tuto návštěvu určitě stojí, je výhled na celé město a rozlehlé údolí.
Město Gjirokaster člověka nadchne svou rozmanitostí a křivolakými uličkami, kterými je protkané skrz naskrz. Malé centrum je plné zajímavých budov v tureckém stylu, najdeš v něm i mešitu a pravoslavný kostel. Pokud tě zajímá místní kultura, navštiv etnografické muzeum. Na každém kroku je otevřená restaurace nebo nějaký obchod se suvenýry. Malá rozloha historického centra je však tak trochu i jeho prokletím, neboť ve dne praská ve švech pod náporem turistů. V noci zas otevře mnoho turistických barů s celkem hlasitou hudbou, což za mě dost kazí celkový dojem z jinak pěkného romantického místa. A protože o ruch turismem exponovaných míst nestojíme, hned ráno utíkáme zpátky do přírody!
Přírodní termály nebo bunkry aneb co dělat za ošklivého počasí
Jak lépe naložit se sychravým dnem než se vyvalit do přírodních termálních lázní! Dáváme si dopolední kávu a bürek v nedalekém městečku Permet a po krátké rozpravě se sympatickým chlapíkem v místním infocentru už nakopáváme prskolet a pelášíme přímo k pramenům!
Termály pod starým tureckým mostem
Cesta z Gjirokasteru do termálních „lázní“ Bënja zabere necelé dvě hodiny a určitě stojí za to, obzvlášť, pokud venku mrholí a nechce se ti do hor. Autem se dá dojet prakticky hned vedle pramenů (nebo pokud jsi konzerva ze západu, jako my, o kousek dál je parkoviště). Nečekej nic noblesního. Vše je tady postavené od lidí pro lidi. Za to ale nikde není potřeba nic platit – stačí jen vybrat místo, kde si vyvalit pupky, ať už přímo v řečišti, nebo v přilehlých rustikalních bazéncích, a začít s relaxací.
K tomu největšímu z bazénů se dostaneš přes velký kamenný most, který spojuje břehy soutěsky nad řekou Legarnica. Podél této soutěsky lze podniknout i moc pěkný trail, který můžeš zakončit právě návštěvou termálů. Určitě doporučuji vzít si boty do vody – místy jsou tam ostré kamínky a “pláž” okolo je samé bahno, obzvlášť, když prší 😬. Poblíž je pár stánků a přístřešek, který se jeví jako restaurace. Pokud ale nestojíš o předražené pivo a jsi hrdý český turista, nezapomeneš si vzít pár plechů s sebou pro ten pravý lázeňský požitek.
Na lovu bunkrů
Po check-inu a pozdním obědě v pěkném hotelu Nemërçka (s výhledem na stejnojmenné majestátní pohoří), nás to na zadku dlouho neudrží, a už vyrážíme na “bunker hunting” – procházku s cílem objevit pozůstatky z minulé éry, kdy se v Albánii postavilo na 700 tisíc (!) malých bunkrů na obranu proti nepříteli (který ale nikdy nepřišel). Po pár krocích vidíme první bunkr! A jak jsme čekali – je na soukromém pozemku, takže přímo do něj jsme si netroufli. Navíc to vypadalo, že si místní farmář z bunkru udělal boudu pro svého čtyřnohého hlídače. Polní cesta nás po pár kilometrech dovedla zpátky do Permetu a naší oblíbené kavárny, kde mají shodou okolností i dobré pivo…
Poslední track divokou přírodou a návštěva místního samotáře
Ráno po odpočinkovém dni posnídáme a s otevřenou mapou stylem generálů na válečné poradě zabodáváme mastné prsty od snídaně do mapy a dohadujeme se kam vyrazíme na náš poslední track. Vítězí nápad vyvézt se autem asi tisíc metrů výškových a pokračovat ve výšlapu údolím mezi horskými štíty pohoří Nemërçka. Nedaleko města Këlcyrë je navíc natažená nová silnice do horské vesničky Maleshove. Vydáváme se tedy touto cestou, ale jak zjišťujeme po nastoupání pár stovek metrů, naše auto to prostě nedá – nová nebo stará silnice, svah je to pořád příliš prudký. Otáčíme kurz, dáváme oddych vařícímu motoru a pro změnu vaříme brzdy z prudkého kopce. Pokud tě tedy napadne něco podobného, určitě předtím koukni pod kapotu, jestli tam najdeš více koní – naše spřežení s 1.2 HTP to neutáhlo.
Údolí, kterým chceme kráčet, začíná ve vesničce Peshtan a dojít se dá po 43km dlouhé stezce až do vesnice Polican na druhém konci. Z doslechu víme, že cestou přes horské vesničky v samotném srdci NP Zagoria čekají překrásné horské scenérie s výhledem na masivní dvoutisícové horské štíty. Rozhodně tedy nechceme přijít o takovou procházku v krásném počasí a volíme alternativu se startem právě v Peshtanu. Silnice je tentokrát mírnější a my můžeme dojet až k samému počátku stezky. Po krátkém přemýšlení, jestli přenocovat v přírodě nebo se před soumrakem vrátit do civilizace, volíme druhou variantu neboť nás přece jen už tlačí čas návratu do vlasti (večer navíc hraje náš nároďák fotbal – proti Albánii!).
Vyrážíme nalehko a po prvotním mírném stoupání už kráčíme podél vrstevnice a vychutnáváme si výhledy do údolí a na protější vrcholky. Procházíme přes pozůstatky horských obydlí, které jsou dnes srovnány se zemí a najdeme jen pasoucí se stáda krav a ovcí. Na cestě lze natrefit také na několik pramenů. Po asi 6km procházíme kolem budovy, ze které nás hlasitě vítá místní solitér. Ilyr, jak se nám tento sympatický pán představuje, žije přes 15 let na samotě v horách a neumí ani slovo cizím jazykem. Naštěstí pro nás jsou slova jako “kafe” a “tabák” mezinárodní. 😎 Co v těchto místech rozhodně nečekáme, je hojný výběr kávy, který nám pán nabízí. Máme na výběr klasického turka z džezvy, ale i espresso! Dále se (díky sofistikovaným posunkům rukama a nohama) od Ilyra dozvídáme, že za celou dobu, po kterou tu žije, postupně rozšiřuje své obydlí a kultivuje okolní pastviny a zahrádky. Na výrobu elektřiny vybudoval turbínu v nedalekém korytu řeky. Využíváme i nabídku nahlédnout do interiéru a ze skromně vyhlížejícího obydlí se stává malý ráj na zemi. Nechybí televize, pohodlná pohovka a vybavená kuchyňská linka! Na místě je možné i přespat a prý je možné se takto ubytovat skoro v každém obydlí v údolí – fajn alternativa v případě nepříznivého počasí! Dopíjíme kávu, dokuřujeme cigáro ubalené od pana domácího, a nadšení z nečekané zastávky a albánské pohostinnosti pokračujeme dál po cestě.
Zbývá nám už jen pár kilometrů. Sestupujeme ke korytu řeky, kde nás čeká další překvapení – velkolepý turecký most, který spojuje cesty nad údolím. Toto místo je zároveň vrcholem našeho jednodenního tracku. Po krátkém odpočinku se vracíme zpátky k autu a poté jedeme zhruba dvě hodiny autem do města prvopočátku našeho putování, Sarande.
Večer je ve znamení odpočinku a fotbalu. Po několika pokusech nacházíme poslední volná místa v malém baru s čepovanou Tiranou a mezi horkokrevnými fanoušky domácích si v tichosti připíjíme na úspěch hostujícího týmu a úspěšného zakončení naší další výpravy 🙂.
Zpátky domů se zastávkou na Korfu
Cestou domů zastavujeme v Kerkyře, hlavním městě ostrova Korfu, kde trávíme pozdní odpoledne. Byť v tomto článku píšu o Albánii, za zmínku tohle místo určitě stojí! Pokud se tu ocitneš z jakéhokoliv důvodu, určitě doporučuji vyhradit si nějaký čas na průzkum města, které doslova pulzuje kulturou a historií. V Kerkyře můžeš navštívit řadu památek v čele s historickými pevnostmi, palácem svatého Michala a Jiří, kostelem Agios Spyridon, a mnoho dalších. Co však člověka uhrane nejvíc je vibe místních křivolakých uliček s řadou skvělých kaváren, vináren, barů a restaurací, ve kterých to žije až do pozdních hodin. Nemůžu tedy doporučit více než se zkrátka a dobře toulat městem a objevovat jeho krásy takříkajíc naslepo 😊.
Poslední okamžiky našeho tripu trávíme právě v jedné z mnoha zapadlých uliček se sklenkou místního vína v ruce, rozjímajíc o té hromadě zážitků, které jsme si v uplynulých několika dnech stihli užít. Albánie nadchne svou rozmanitostí a divokostí, ale čím rozhodně překvapí je pohostinnost milých obyvatel, která nás odzbrojila na našich cestách hned několikrát. Země má hodně co nabídnout, ať už jsi fanoušek hiků v divoké přírodě, nadšenec do historie nebo plážový fajnšmekr (není proto divu, že popularita této země mezi turisty a cestovateli v posledních letech rapidně narůstá!). Takže neváhej a navštiv Albánii co nejdříve – čeká tě tam spoustu dobrodružství za rozumné peníze!
